Zní to trochu divně. Ale není to nedosažitelný. Už mi to leží v hlavě dlouho, a teď, když už jsem třetím týdnem doma a nedělám NIC, to uzrálo.
Chci žít v přírodě.
Je to tak. Nic proti městu, ale co si mám co nalhávat. Z města je mi blbě, zvlášť teď; mám výhled na samý paneláky. Prostě potřebuju přírodu. Chci přírodu.
Všechny věci jako vzdálenost od doktorů, nákupních center a kadeřníků jsou mi jasný, ale bla bla. To se dá vyřešit.
Jsem si jistá, že taky chci pořádný vzdělání, takže to je na řadě první... Vejška, a pak se uvidí.
Nevidim ale důvod, proč bych nemohla dělat, co mě baví, bejt na místech, který mám ráda. Donedávna jsem žila v domnění, že musim mít nějakou super lukrativní práci, vydělávat spoustu peněz, zaměstnávat intelekt... Teda, intelekt chci zaměstnávat pořád, samozřejmě. Třeba ho využít při hledání způsobu jak financovat moje přání.
Filozofie je super věc, ale jenom do tý doby, než člověk zjistí, že víc přemejšlí, než žije. Mně například se to stává dost často. Vymyslim spoustu krásnejch věcí, ale za a) většinu z nich nerealizuju, nebo za b) pak na chvíli přemejšlet přestanu, a zjistim, že mi spousta věcí uniká.
Jo, a reálně hrozí možnost, že svůj pobyt doma dovršim na měsíc. Já už vážně chci jít do školy. Už si vážně rozvrhávám, jak seženu sešity a podobný věci, což už je docela co říct. O Irče ani nemluvě! Kdybych měla strávit ještě příští tejden doma s nohou nahoře (VŮBEC se to nelepší. Poslední tak dva dny spíš naopak), tak by to znamenalo, že už bych se fakt musela začít ŠPRTAT. A číst.
Protože tejden na to jsou jarní prázdniny.
Který budu trávit u Irči v Karlštejně, hooray!
Příroda!
