Vladimír Holan. Nic o něm nevim, zejtra o něm mám referát, a Noc s Hamletem se mi líbila:
"Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách... I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje..."
"Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svojí paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest..."
"To vaše dění mnoho je a není,
však dění s bytím: zázrak k závidění!"
"V tom okamžiku otevřeným oknem zaslechl jsem,
jak noční metař na hromádku kupí
pomerančové kůrky s krevelem...
Nahoře hovno, vespod duše! napadlo mne.
-
No a to je Holan. Text je to komplikovanej a těžkej a kompozičně naprosto šílenej, ale vždycky když si člověk už už připadá, že se ztratí, se vynoří odnikud nějakej výraznej verš, nebo prostě něco, čemu rozumí, a je zase dobře. Občas je taky cítit lehká ironie, jako kdyby si chtěl Holan skrze všechny ty krásný slova trochu zanadávat...
A v pondělí dělám kontrolku z matiky a moje poetično je zhuštěný do jednoho večera. Musim dospět - a o tom příště.
