Na kost...

...promrzlá! jsem byla, když jsme se s Irčou brodily hodinu a půl sněhem, lesem... Ale krásný to bylo, to jo, a vlastně teda bych tu měla mluvit o něčem jinym.

Mám to za sebou. Teda léta, kdy jsem nemohla pít (legálně), řídit auto (legálně) a mohla si dělat co se mi zachtělo (a nenést za to zodpovědnost, alespoň ne právní). Je mi 18 a můžu pít (legálně), řídit auto (legálně) a dělat si co chci (ale musím za to nést zodpovědnost nejen morální, ale i právní, a nejlíp oboje).

Nevim no, moc se toho nezměnilo. Až na to, že jsem nedávno četla Respekt a přečetla jsem ho celej, zaujatě. Stárnu? Moudřím?

Uvidíme.

Jo, a taky mě niko nelíbá. Pořád. Ani múza. A strávila jsem první noc, od půlnoci do čtyř nebo tak, v Karlovkách. Zajímavej zážitek to byl ve více ohledech. Tak jednak jsem zjistila, že můžu nosit kozačky přes kalhoty a pořád se cítit seriózně. Potom jsem zjistila, že Chlapec je pořádnej pařmen. Občas jsem ani svejm očím nevěřila. Názor na něj jsem ale přehodnotila jenom hodně zlehka. Nakonec jsem zjistila, že Karlovky maj' svoje kouzlo. Duní to tam, v okruhu pěti metrů od tanečního parketu neni slyšet vlastního slova a dál pak tak každý druhý, ale všechny problémy někam mizej, zřejmě za dveře záchodu s fotkou Beyoncé a poigelitovanejma prkýnkama, nebo se prostě rozpouštěj' v chlastu.
A dostala jsem na příště volnou vstupenku, co platí pouze pro dívky. Zalichotilo mi to, což je trošku bizardní.

Blues

Tak máma je v nemocnici.

Včera v noci se jí zvýšil tlak a volali záchranku a nechali si jí tam. No a já jela v krásný nevědomosti v jednu domu z Nikoliný oslavy narozek, která byla krásná, dokonce jsem mámě psala a tohle, a teprv doma jsem zjistila že tam neni.

No tak se už od tý noci vznášim v prapodivným opojení, spala jsem asi pět hodin a teď mámě balim tašku... Na takový věci, jako je esej pro Freda nemám ani pomyšlení, chápejte.

A v sobotu má bejt oslava pro změnu mejch narozenin, a bůhví, jak to všechno dopadne.

Neni mi moc dobře, ani do zpěvu, necejtim se vůbec na nic, natož na to, vejst domácnost. Jo a taky volat tetě a babičkám (pořád ještě doufám, že se to vyvrbí a v sobotu bude už máma doma. Ale tlak se jí zatim nesnižuje.)

Mr Jekyll, Mr Hyde a plesnivá mandarinka

Tak, a svátky jsou za náma. Uběhlo to jako nic a pan Hyde se opět začal pomalu probírat k životu. Abychom si rozuměli... Nejsem schizofrenní. Aspoň myslim, no.

No, a dneska večer jsem si vyklízela tašku a něco jsem uviděla. Bylo to... zelený. Sáhla jsem teda na to.

Bylo to zelený a kluzký.

Byla to mandarinka.

Když ji táta (podlehla jsem krátkýmu záchvatu znechucení) z tašky vytáhl, vznesl se krásnej zelenej oblak.

A já pak stála v pokojíčku a hubicí vysavače jsem kroužila spirály ve vzduchu před sebou, protože se všude okolo vznášej póry a neni to žádná legrace, takováhle plíseň...

Náhodou to bylo docela poetický a napadlo mě, že to je docela dobrá alegorie co se mýho řešení problémů týče - zapomenu je někde zahrabaný, dokuď nezplesnivěj. A pak je po nějaký době najdou a jsou zelený a nebezpečný. A kluzký. A smrděj.

Za tohle ovšem očividně může pan Hyde. To je ten, kterej si problémy nepřipouští a nechává je hnít. A hnít. Takže jsem ho protentokrát zakopala a nechala Jekylla ať vygruntuje celej pokojíček - vyluxoval, převlíkl povlečení, uklidil stůl a připravil do školy.

Uvidíme v dnech příštích. Zejtra do školy. Dekadentní představa, taková hořkosladká.