Tak, a svátky jsou za náma. Uběhlo to jako nic a pan Hyde se opět začal pomalu probírat k životu. Abychom si rozuměli... Nejsem schizofrenní. Aspoň myslim, no.
No, a dneska večer jsem si vyklízela tašku a něco jsem uviděla. Bylo to... zelený. Sáhla jsem teda na to.
Bylo to zelený a kluzký.
Byla to mandarinka.
Když ji táta (podlehla jsem krátkýmu záchvatu znechucení) z tašky vytáhl, vznesl se krásnej zelenej oblak.
A já pak stála v pokojíčku a hubicí vysavače jsem kroužila spirály ve vzduchu před sebou, protože se všude okolo vznášej póry a neni to žádná legrace, takováhle plíseň...
Náhodou to bylo docela poetický a napadlo mě, že to je docela dobrá alegorie co se mýho řešení problémů týče - zapomenu je někde zahrabaný, dokuď nezplesnivěj. A pak je po nějaký době najdou a jsou zelený a nebezpečný. A kluzký. A smrděj.
Za tohle ovšem očividně může pan Hyde. To je ten, kterej si problémy nepřipouští a nechává je hnít. A hnít. Takže jsem ho protentokrát zakopala a nechala Jekylla ať vygruntuje celej pokojíček - vyluxoval, převlíkl povlečení, uklidil stůl a připravil do školy.
Uvidíme v dnech příštích. Zejtra do školy. Dekadentní představa, taková hořkosladká.
Žádné komentáře:
Okomentovat