Štěstí jako světonázor

"Happiness doesn't mean that everything is perfect. It means that you are able to look past the imperfections."

I mean, WHO would've thought?

No tak jsem šťastná no. Výše uvedené není nic než pravda stará jak Metuzalém a stejně mají lidi problém s tím si to připustit. Každej prostě hledá štěstí, říká se, že dokonalý štěstí neexistuje a podobný kecy. Ovšemže to říkají všichni, kteří se nedokážou spokojit s tím, co mají. Musim být fér, to je většina z nás. Je to taková lidská přirozenost, pořád po něčem bažit. Kdybychom nebažili, tak bychom nežili.

No, o čem chci asi mluvit. Momentálně mě trochu štve - nebo spíš unavuje - všechno to hledání duševna a transcendentálna a podobnejch kejd. Osobně se teď pohybuju v docela materiálním světě a myslim si, že je sakra důležitý vnímat ty materiální všci. Neřikám, že zkoumání věcí duševních nám nic nepřináší. Právě naopak. Ovšem, a to opakuju už potisícátý, se v tom člověk nesmí ztratit. Prostě nesmim přemejšlet tak moc, že mi uniká pravá podstata života, a to je život sám.

Alright, kiddos, I'm gonna drop some knowledge on ya. Život se musí žít. Proto žijeme. Žijeme proto, abychom se tim životem prodírali a řikali si "Sakra, tohle je nějaký divný. Tohle přece musí mít nějakej vyšší smysl!" a mezitím, aniž bychom si to až tak moc uvědomovali, žijeme. A to je ten smysl.

Dropped Knowledge No. 2 - ten "vyšší smysl" směle nazývám jenom biologickým pochodem, způsobem, jakým nás příroda chce udržet při zdravým rozumu - spousta lidí si klade zoufalý otázky typu "Proč tady jsme? Kam jdeme?" A aby se z nich nezbláznili, jsou naprogramovaný tak, aby celý svý životy pátrali po odpovědích, klidně nevědomě. Je to velmi chytře vymyšlený a neříkám, že je to něco špatnýho, koneckonců mnoho lidí se díky kvůli tomu nezbláznilo. No a taky třeba něco velkýho dokázali.

Se štěstím je to podobný. Celej život se snažíme najít "to pravý". Jenže ono neexistuje, teda rozhodně ne tak, jak si ho většina lidí představuje. Většina lidí vidí svět, ve kterým se problémy řeší samy, ve kterým dosáhnou vždy toho, co je pro ně nejlepší... Ovšem co si většina neuvědomí, proč prostě někdo říká "Tohle není štěstí.", je fakt, že problémy jsou život. Jejich řešením, stavěním se k nim čelem, se posouváme v životě dál, získáváme zkušenosti. Lidi si přejí, aby problémy zmizely. No can doozville, baby doll. Problémy tu budou vždycky. Aby se jich lidé zbavili, jsou schopní spousty věcí, jejich popíráním počínaje. Pravým uměním je ovšem řešit je. Je to podle mě - vlastní zkušenost - jeden z nejtěžších úkolů v životě, ale jakmile se to jednou člověk naučí, je za vodou. Pokuď ví, co řešením problémů získává, ví, jak žít. A od toho je už jen slepičí krok k tomu, dozvědět se, jak být šťastnej. Dropped Knowledge No. 3

No takže proč vlastně cítim potřebu tyhle všechny banální a nudný životní pravdy zaznamenat. Tak za prvé protože to jsou ty pravdy, no. A za druhé, protože jsem šťastná. Člověku se tak uleví, když si to uvědomí!! Napsat teď z fleku boldem že jsem zamilovaná se mi z nějakýho důvodu na rovinu nechce, tak to takhle okecávám, nicméně je to ve svý podstatě pravda. Do tý míry, do jaký můžu bejt zamilovaná do člověka, kterýho pouze obidvuju, když se náhodou potkáme na chodbě, haha, ale o tom až někdy jindy. No tak se mi prostě líbí. Nicméně, a to jsem si uvědomila až teď, díky němu žiju okamžikem. Divný, co? Pro mě trochu. Ale díky! Díky! Chudák ani neví, co mi dává :D DVa předešlý dny jsem teď prožila v tak povznesený náladě, jako už dlouho ne. problémy byly najednou tak malý! Život byl tak krásnej! Vzduch voněl! No prostě ano, naplnilo mě to. Nevim jak dlouho to vydrží, časem nevyhnutelně pravděpodobně dojde k tomu, že mozku dojde, že to neni správnej adept a přestane vylučovat všechny ty endorfiny, nicméně teď se na jejich vlně vezu celkem v klidu. Má to na mě dokonalý účinky! Normálně jsem kvůli němu už dvakrát cíleně nezatáhla školu! Prostě jsem si řekla "No jo, když tam nepůjdu, tak se s nim neuvidim!" Pak jsem se sama sobě tlemila, ale vždyť on mě vlastně donutil postavit se všem těm problémům, který jsem opět chtěla nějak obejít, čelem!

Zatím jsem teda neměla příležitost - čti neodhodlala se - mu poděkovat, a protože vidim, jak divně by to dopadlo, děkuju mu takhle. Asi o sobě chudák ani neví, že to je on, ale díky! Kromě toho, že mě uspokojuješ esteticky (ty ramena! :D), tak jsi mi taky umožnil začít se na svět dívat jinýma očima. Doufám, že mi to chvíli vydrží (tzn. Nezklam mě a nebuď debil! Usměj se na mě ještě někdy!)! Jsem šťastná!

Jděte mi všichni do háje .

Ale už.

Všechno mě štve a přesto se na ten podělanej upršenej nemilující svět usmívám, aby nebylo poznat, že mě všechno štve. Snažim se sama sebe přesvědčit, že je všechno oukeeeeeej, že je všechno suuuupeeeer, že prostě všechno zvládnu.

Zatim všechno zvládám. Ale jsem furt sama se sebou. Můžu si za to sama. Sama si můžu za to, jak na ostatní působim - že prostě nedávám najevo, že mám nějaký problémy, že prostě nevypadám, že potřebuju, aby se o mě někdo staral. Prostě kurňa. Jsem popudlivá. A potřebuju aby se o mě někdo staral! A jakmile si na něco postěžuju, tak je ze mě simulant nebo fňukal. Fňukal. Tyvole, to je slovo. Ovšem za to si můžu taky sama. Takže radši o svejch problémech nemluvim a je z toho posranej začarovanej kruh.

A do toho se kurva na svět musim usmívat a předstírat, že jsem cool a že je všechno ok, a že vůbec nejsem osamělá. A chci vypadat aspoň trochu holčičkovsky a snažim se teda neklít (i když někdy to fakt potřebuju) a nekouřim a nechlastám hnusný pití a prostě stejně mi to nejde, protože vypadám jak vypadám a můžu si za to sama. A ANO, jsem v depresi a všechno mě štve. Kdekdo je někým milován, nebo někoho miluje. Máma prej "Musíš se dívat okolo. Někdo, o kom ani nevíš-... bla bla BLA." To je všechno ale sakra krása. Ovšem okolo se můžu dívat dvacet čtyři hodin denně, můžu se točit jak na obrtlíku a vidim velký hovno. No jasně, možná je to pro to, že nechci. Jenže problém je v tom, že CHCI. No dobrý. Za tohle si za pár dní budu nadávat, takže pro Future mě - jdi do háje. Máš taky nárok bejt v depresi. No a na ten svět se asi usmívej dál, no. Vynáší to hovno, ale aspoň si můžeš řikat, že děláš něco dobře. V životě se snaž a nevzdávej to a všechno ber s humorem - lepší než nad věcma bulet a utápět se ve sračkách, jako se tak trochu topíš teď. Takže smiiiiile!

Jo, když jsem naštvaná, tak kleju jak námořník, a jo, za pár dní mi tohle bude připadat depresivní jak prdel, ale prostě proč to nezaznamenat? Zaznamenat se to musí. Tak. A jdu se zase tlemit jak debil a hrát si na něco, co fakt nejsem. Nebo jsem. Nebo chci bejt. A nechci bejt zároveň. A všechno je to jeden velkej podělanej galimatyáš.

Tak já vám nevim

Je jaro.

Hurááááá!!! Všechno je supeeeer. Byl Majáles. Byli jsme Superhrdinové!! projeli jsme to teda, o osm hlasů, což je trochu nedorozumění, vlastně to celý bylo jedno velký nedorozumění a my jsme teda jako vlastně VYHRÁLI. Ne, fakt, byli jsme nejlepší. Byl to tejden, na jehož oltář padly moje nervy, čtyři stovky a dvoje silonky. Takže by si člověk řekl, že to je teda fakt kurva škoda, že jsme do toho dali tolik, a vono hovno. Ale jak řikám, prakticky jsme to vyhráli, žejo.

No prostě, toť už za námi a do minulosti se neohlížet. Pak byly čarodky. Opila jsem se do svýho obvyklýho stavu motám-se-směju-se-a-všechno-si-pamatuju a byla to zábaváááá v kepleráckym stylu v parku v noci s bílym vínem a Wingem energy drinkem s vodkou. S Jančou jsme si řekly, že se teda jako s někym spustíme, což se opět nekonalo, haha. Pak byl víkend a já ze soboty na neděli spala skoro dvanáct hodin, že teda prej obnova organizmu.

Mám svojí vlastní Lolitu - notebook! v tom určitej luxus, prostě mít to v pokojíčku, bušit do toho ve škole, ááááach...

Tak já vám nevim. Píšu jsem jenom z obligátní potřeby něco vůbec napsat. Život žiju normální, víc si asi nemůžu moc přát... Blééé, a už nevim co psát. Mnohem víc času teď trávim mimo svou podělanou pokřivenou bujnou fanatzii, než v ní. Och, jaká úleva. Ne, fakt, věci mi neunikaj. Že by správná cesta?