STUCK!

Znáte ten pocit, když jste nemocní a fakt nemůžete nic dělat, protože vám je prostě blbě?? A pak ten pocit, když se konečně cítíte líp, chtěli byste už už něco dělat a pořád ještě nemůžete?? Tak to teď přesně zažívám já. Není to příjemný. Dá se to přežít, ale není to příjemný. Je tolik věcí, co bych chtěla dělat, a nemůžu. A to je venku docela hezky.
Nejhorší na tom je, jak se prokazuje to pravidlo že vždycky chceme to, co nemáme. Platí to bez výjimky a na všechny. Když jedu ve škole bez zastávky pět dní v týdnu od rána téměř do večera, když jdu v pondělí večer spát a v pátek se probudim a jenom matně si vzpomínám co se dělo mezi tim, tak tak strašně toužim třeba jenom po chvilce oddechu a pár minutách volnýho času.
A pak, když mám ten volnej čas konečně k dispozici, když konečně dostanu šanci uskutečnit všechny ty věci, který jsem si naplánovala, až budu doma, tak je ta touha vypadnout na chvíli na vzduch a nemuset trávit všechen čas v bytě téměř k nevydržení. V takovejch chvílích pak nevim co dělat a z nudy vymejšlim různý věci. Třeba zakládám blogy a píšu lehce dementoidní kecy o životě.

No uhodli jste, náladu moc dobrou nemám.

Jsem obklopená zbytky svojí nemoci, viz papírový kapesníčky válející se všude a vůbec neuklizenej pokojíček, kterej jen marně čeká na vyluxování a podobný životu potřebný úpravy. Nenechte se mýlit, nejsem pesimista. Špatnou náladu mívám méně často než dřív a většinou teď vzniká jako reakce na nějakou nedávnou událost. Věci se mají tak - ještě před půl hodinou mi bylo skvěle. Jedla jsem s mámou jahody se šlehačkou a s cukrem, drbaly jsme tátu a bylo nám dobře. Stačilo pár slov s tátou, aby se mi do hlavy našroubovaly myšlenky o tom, že jím občas fakt pohrdám, což bych teda neměla, že se nechám vždycky umluvit těma jeho debilníma argumentama, naopak že tomu je tak, protože jsem nemocná, pak zase že je celej svět na hovno, pak zase že jsem moc pesimistická, moje mysl příliš analytická...
Zřejmě z toho vyplývá, že jsem schizofrenní.
Moc se mi neulevilo. Za chvíli mě z toho všeho začne bolet hlava a já si budu muset jít zas lehnout a nebudu vědět, co dělat. A zapomněla jsem si vzít antibiotika. Sakra. Sakra, sakra. Asi se na to můžu víte co.

Nekrolog končí

Ten den byl jako každý jiný. Můj stařeček se i tentokrát párkrát zadýchal tak, že mu trvalo pár minut, než se opět probral, nicméně byl tu a fungoval a dokonce jsem ho ani nikde nezapomněla.
Abyste rozuměli, toho večera jsem docela pospíchala. Šla jsem totiž na ples a na přípravu jsem měla rozhodně méně času, než bych si byla bývala představovala. Shodila jsem tedy ze sebe všechno, v čem jsem přišla a nechala to napospas pračce a mámě a skočila do vany.
Jak už jsem říkala, pospíchala jsem. A když pospíchám, zapomínám ještě víc, než obvykle. Když už jsem tedy byla oblečená, jakž takž učesaná a připravená vyrazit, zjistila jsem, že nevím, kam jsem si založila mobil. Už zase. A navíc, už zase, jsem šla už tak dost pozdě.
Podnikla jsem tedy pár dost chabých pokusů starce najít, nicméně nezdařilo se, a tak jsem se na to takříkajíc vykašlala a vyrazila jsem bez něj, spoléhající na podstatně přítomnější přístroje přítelkyň...

Ples probíhal dobře a bez problémů do té doby, než mi právě na jeden takový mobil napsala máma, že můj stařeček... byl úspěšně vyprán. V tu chvíli jsem si samozřejmě vzpomněla, že jsem ho nechala v kapse kalhot, které jsem s tak nebetyčným klidem odhodila před pračkou. A samozřejmě, že jsem ho zapomněla vytáhnout. A já husa se pak divím, kde je. Tak tohle už rozhodně nepřežije.

Inu, když jsem se vrátila, nalezla jsem ho ve stejné pozici jako kdysi dávno, rozebraného na jednotlivé díly a spočívajícího bezvládně na radiátoru. Všechno probíhalo stejně, jen s tím rozdílem, že po složení nefungoval a nefunguje dodnes. Zabilo ho praní na 40 stupňů a Perwoll Black Magic. A ano, samozřejmě také moje beznadějná paměť.

Samozřejmě jsem podnikla nesčetné pokusy o jeho oživení. Na nabíječku, tu dárkyni života, v nejmenším nezareagoval. Na bušení do stolu také ne. Pak jsem si jako poslední zoufalý pokus půjčila baterku od bráchy, který má stejný model. Když jsem ji vkládala do těla mého staříčka, vůbec tam se svou čistotou, neporušeným povrchem a rovnými liniemi nepatřila. Nicméně na své místo zapadla, já s prachbídnými zbytky naděje zmáčkla tlačítko... klávesy se rozsvítily... a nic. Nic víc se nestalo. Zírala jsem na tu klávesnici, která svítila jakoby výmluvně a k tomu ještě ne celá a bylo mi to líto. Zabila jsem ho. Mohl mi sloužit ještě dlouho. Vydržel toho vážně hodně. Tolikrát mi mimo jiné spadl, jeho útroby se za ty roky naplnily všemožným prachem, slámou a hlínou... USB konektor byl téměř nepoužitelný a stejně se mi tam ten kabel vždycky podařilo nějak dostat...
Vím, že by fungoval ještě dlouho. Za jeho nezlomnou výdrž mu patří úcta a dík.

A já? Já teď sháním nový mobil a vím, že moje požadavky budou pro většinu strojů přehnané. Jasně, vyrábí se spousta outdoor telefonů s odolností proti poškrábání, nárazům, postříkání a blbosti, ale tak si tak říkám... ten můj stařičký model na to ani nebyl určen. A stejně to přežil. Bude mu vůbec moci někdo konkurovat v jeho výdrži? Je dnes telefon, který přežije náraz koňského kopyta, déšť a mráz, prach, slámu, vodu, hlínu a mě?

Nekrolog pokračuje

Jsem od přírody chronicky zapomínavý člověk a připravila jsem tím o život i svůj mobil, ale o tom až později.
Pro začátek je potřeba říct, že právě on, můj rytíř v (už ne tak) lesklém hávu byl nejčastější obětí mé paměti připomínající děravé síto. Jednou jsem ho takhle zase zapomněla. Moji mysl to ovšem tentokrát nechalo klidnou, neboť jsem to zjistila večer dne, který jsem strávila opět na návštěvě u vzrostlých lichokopytníků. Druhý den jsem tedy s ledovým klidem vkráčela do klubovny, kde jsem s naprostou samozřejmostí očekávala svůj telefon. Jaké však bylo moje překvapení, když tam nebyl. Moje nebetyčná jistota a suverenita lehce zakolísala a začala se povážlivě třást, když ani po opravdu pečlivém pátrání nebyl mobil k nalezení.

Nakonec se našel. Ležel bezvládně, opět rozervaný na několik kusů a navíc těžce podchlazený, v blíže neidentifikovatelném kamenném koňském žlabu a na jeho tělo se snášel lehký deštík. O pár hodin později jsem pozorovala páru, která se pomalu vysrážela na jeho displeji, jak tak ležel rozebraný na části na radiátoru a sušil. Tentokrát už jsem si byla jistá že o něj přijdu a, ne poprvé a rozhodně ne naposled, proklínala jsem svou zapomnětlivost.
Nicméně měla jsem dostat ještě druhou šanci. Probral se, znovu se probral, i když už nikdy neměl být jako dřív. Od té doby dokázal běžet třebas celý měsíc bez nejmenšího zaškobrtnutí, pak ale zmíral v těch nejmíň vhodných okamžicích. Dokázal se se statickým šuměním odporoučet když se mi snažil někdo dovolat, uprostřed samotného hovoru, nebo prostě jenom tak, bez jakékoliv rozumné souvislosti. Nicméně smířila jsem se s tím. Přenesla jsem se přese všechny jeho stařecké vrtochy, protože jsem si k němu přes ty roky vytvořila jistý vztah. Trpělivě jsem pokaždé čekala, než se jeho zemdlelé dva displeje znovu rozsvítí, obhajovala jsem ho před naštvanými netrpělivými volajícími. Byla to daň za ty roky, za náš vztah, za jeho tělo, které získalo za tu dobu opravdu retro vzhled...
Měli jsme takhle strávit celé naše životy, což se ovšem, dílem náhody ale spíš kvůli tomu, že jsem se nepoučila z předchozích chyb, nestalo.

Nekrolog

Dnes se se životem nadobro rozloučil můj mobil. Abyste rozuměli, nebyl to jen tak ledajaký mobil. Konkrétně Motorola V360, což vám asi moc neřekne. Prostě už trošku dýchavičné, zastaralé véčko, jehož chuť k životu je ovšem hodna pocty.
Krátký výčet toho, co přežil: Jeho první zkouškou bylo rozšlápnutí vzrostlým lichokopytníkem, ve vyvinuté rychlosti asi 20 km/h. Mobil (který pár vteřin předtím skokem plavmo opustil moji kapsu) byl tudíž vystaven tlaku jednoho kopyta o síle asi 0,002 kPa, pro porovnání síle rovné úderu pěsti náležící vypracované paži... dejme tomu třebas mistra světa v boxu.
Přežil. Nutno přiznat, že měl notnou dávku štěstí. Jeho, do té chvíle ještě nepoškrábaný, zadní kryt byl sice násilně odtržen od zbytku "těla" a pohozen stranou, nicméně se neroztříštil na větší než malý počet kousků, jak by někdo (včetně mě) mohl očekávat. To samé štěstí potkalo také baterku, která zřejmě přežila díky své robustnosti. Zbylý korpus se pak zaryl hluboko do písku, ve kterém přistál.
Sbírala jsem ostatky s jistotou, že budu potřebovat nový přístroj. Přes zmíněný zadní kryt se táhly dlouhé škrábance a baterie vypadala jako po útoku dravé šelmy. Samotné tělo mobilu se kromě pár pohmožděnin zdálo v pořádku, ovšem stačilo zatřást a z jeho útrob se vyřinul písek.
Z nějakého důvodu jsem mu ale věřila. Celý jsem ho vyčistila, složila a i když nejevil ani ty nejmenší známky života, pokoušela jsem se ho k němu stále přivést.
Ožil náhle a znenadání po tom, co jsem s ním už v naprostém zoufalství notnou chvíli bušila do hrany stolu. Záře jeho displejového podsvícení mě na chvíli oslnila. Rytíř se vrátil. Chvíli sice dýchavičně hlásil, že touží po SIM, i když ji jeho útroby obsahovaly, pak se ale probral k životu úplně.
Téměř rok jsem se poté bavila tím, že jsem toho nezlomného seniora ukazovala všem svým přátelům. Zvlášť pohled na jeho baterii, promáčklou, se zrníčky písku uvízlými na jejím povrchu a rozedranou tak, že jí bylo vidět až do útrob, vzbuzoval nevěřícný smích. Byla jsem na něj pyšná. Další zkouška ho ovšem ještě čekala.