Ten den byl jako každý jiný. Můj stařeček se i tentokrát párkrát zadýchal tak, že mu trvalo pár minut, než se opět probral, nicméně byl tu a fungoval a dokonce jsem ho ani nikde nezapomněla.
Abyste rozuměli, toho večera jsem docela pospíchala. Šla jsem totiž na ples a na přípravu jsem měla rozhodně méně času, než bych si byla bývala představovala. Shodila jsem tedy ze sebe všechno, v čem jsem přišla a nechala to napospas pračce a mámě a skočila do vany.
Jak už jsem říkala, pospíchala jsem. A když pospíchám, zapomínám ještě víc, než obvykle. Když už jsem tedy byla oblečená, jakž takž učesaná a připravená vyrazit, zjistila jsem, že nevím, kam jsem si založila mobil. Už zase. A navíc, už zase, jsem šla už tak dost pozdě.
Podnikla jsem tedy pár dost chabých pokusů starce najít, nicméně nezdařilo se, a tak jsem se na to takříkajíc vykašlala a vyrazila jsem bez něj, spoléhající na podstatně přítomnější přístroje přítelkyň...
Ples probíhal dobře a bez problémů do té doby, než mi právě na jeden takový mobil napsala máma, že můj stařeček... byl úspěšně vyprán. V tu chvíli jsem si samozřejmě vzpomněla, že jsem ho nechala v kapse kalhot, které jsem s tak nebetyčným klidem odhodila před pračkou. A samozřejmě, že jsem ho zapomněla vytáhnout. A já husa se pak divím, kde je. Tak tohle už rozhodně nepřežije.
Inu, když jsem se vrátila, nalezla jsem ho ve stejné pozici jako kdysi dávno, rozebraného na jednotlivé díly a spočívajícího bezvládně na radiátoru. Všechno probíhalo stejně, jen s tím rozdílem, že po složení nefungoval a nefunguje dodnes. Zabilo ho praní na 40 stupňů a Perwoll Black Magic. A ano, samozřejmě také moje beznadějná paměť.
Samozřejmě jsem podnikla nesčetné pokusy o jeho oživení. Na nabíječku, tu dárkyni života, v nejmenším nezareagoval. Na bušení do stolu také ne. Pak jsem si jako poslední zoufalý pokus půjčila baterku od bráchy, který má stejný model. Když jsem ji vkládala do těla mého staříčka, vůbec tam se svou čistotou, neporušeným povrchem a rovnými liniemi nepatřila. Nicméně na své místo zapadla, já s prachbídnými zbytky naděje zmáčkla tlačítko... klávesy se rozsvítily... a nic. Nic víc se nestalo. Zírala jsem na tu klávesnici, která svítila jakoby výmluvně a k tomu ještě ne celá a bylo mi to líto. Zabila jsem ho. Mohl mi sloužit ještě dlouho. Vydržel toho vážně hodně. Tolikrát mi mimo jiné spadl, jeho útroby se za ty roky naplnily všemožným prachem, slámou a hlínou... USB konektor byl téměř nepoužitelný a stejně se mi tam ten kabel vždycky podařilo nějak dostat...
Vím, že by fungoval ještě dlouho. Za jeho nezlomnou výdrž mu patří úcta a dík.
A já? Já teď sháním nový mobil a vím, že moje požadavky budou pro většinu strojů přehnané. Jasně, vyrábí se spousta outdoor telefonů s odolností proti poškrábání, nárazům, postříkání a blbosti, ale tak si tak říkám... ten můj stařičký model na to ani nebyl určen. A stejně to přežil. Bude mu vůbec moci někdo konkurovat v jeho výdrži? Je dnes telefon, který přežije náraz koňského kopyta, déšť a mráz, prach, slámu, vodu, hlínu a mě?
Žádné komentáře:
Okomentovat