Ayyayayy!

Tak jsem po třech týdnech byla včera v sedle. Je jaro a to mimo všeho pučícího a vonícího a zelenýho znamená i přebytek energie v těle mýho koně.

Takže byla veselice, troufám si říct skoro staročeská. Taková ta jak se poskakuje v krojích a juchá a běhá dokola. To všechno provozovala Irena (bez kroje) k velkému pobavení ostatních.

Já se taky tlemila, ale na druhou stranu jsem byla ráda že sedim v sedle a ne na po týdnu tepla překpvapivě znovu zasněžený zemi.

Bylo to hezký. Dlouho se nám nepoštěstilo jet ven s někym dalším, a teď nás bylo pět. Připomnělo mi to starý časy, takový ty časy těch třiceti dětí v klubu, každej den se nás tam sešlo nejmíň osm a hádali jsme se kdo je služebně starší (tím se klasicky poměřovala autorita), kdo má radši kterýho koně, a kdo bude nosit kýble z vodou, a kdo zametat, a kdo čistit a sedlat...

Bejvala to velká rivalita! Na vyjížďky se nejezdilo v míň než ve třech lidech, a pořád se bylo s kým poměřovat a hádat a tak podobně.

I když tyhlety jezdecký kluby byly tak trochu výdobytek minulýho režimu, tak na tom pořád bylo něco neskonale kouzelnýho. Vrcholem luxusu tenkrát byly rozdrbaný kožený čapsy (obalovalo to nohy od kolen dolů a vypadalo to cool) a sametová jezdecká čapka, která by teď neprošla ani těma nejnižšíma standardama EU.

Já měla cyklistickou helmu, tepláky a obyčekný zelený gumáky, v kterejch se mi pařila noha.

No prostě krásné časy to byly, a vlastní kůň bejval snem z kategorie neuskutečnitelnejch.


Dneska ráno mě po včerejšku bolí úplně všechno, takový ty svaly, co mě trápívaly po nekonečnejch hodinách na jízdárně když mi bylo deset - ramena, ruce a hlavně nohy!

A je to dobrej pocit! Něco jsem se naučila v sedle se udržim za každý situace a jsem na to docela hrdá. Když jsem teda v plným klusu nabrala větev o šíři mýho zápěstí asi tak centimetr pod oko, tak jsem chvíli myslela, že jsem dole, ale udržela jsem se! Hahá! Mám teď, pravda, epesní šrám přes půl tváře, ale stejně, udržela jsem se, hahá!

Měla za mnou přijet Dančuš, aby mě a Iru vyfotila, a prošvihla dva vlaky, takže jsme se spolu loudaly od nádraží a slunce už bylo téměř za kopcema. Obě jsme seznaly, že je tady nádherně a když se podiváš nahoru jenom na nebe, tak si skoro můžeš myslet, že je léto.

A pak jsme jely domu a já ve vlaku chytla hroznou škytku, která celou cestu domů nepřestávala a dneska ráno mám poprvé v životě namoženou bránici, nebo co je to ten sval, co tam při škytce přeskakuje.

Ááá dneska jdu k zubaři, neeee (trochu se bojim, zubař je eee)! Ale pak jedu do Ekváče (Equiservis, obchod pro Vás a Vašeho koně do Komořan si koupit nový rajtky! Ach, ten luxus! Po asi pěti letech nebudu jezdit ve starejch džínech a legínách. Koženej sed! Přilnavost v sedle! Obepínající střih! Mírně zeštíhlující černá barva!

Už aby bylo jaro doopravdy.