Možná jsem našla svůj katalyzátor, něco, co mě přinutí se na věci dívat v trochu jiným světle.
Neni to ve mně. Pravděpodobně je to v lidech okolo mě. Dneska jsem se dozvěděla, že si o mně pár jedinců myslí, že všechny ty svoje nemoci simuluju. Neni to tak docela pravda, ale o to nejde.
Jako kdyby mě to konečně nakoplo. Člověk pořád čeká, že si něco uvědomí, že na něco přijde sám. Samozřejmě tak se dá čekat donekonečna. Žiju si ve svým malým světě jenom sama se sebou, nikdo do mě vlastně nevidí. Ale jakmile zjistim, že už to tak neni, že jsem nechráněná, že do mě někdo vidí, a co víc, že si někdo všiml, tak se hend něco změní. Najednou už nemám žádnou fasádu, za kterou se schovat. Už nemůžu spolíhat na to, co si o mně lidi myslej, protože to neni to, co chci aby si o mně mysleli. Jestli to dává smysl nevim. Co vim je, že se najednou některý věci staly reálnějšíma. Do něčeho se pustim. Vim to. Najednou to vim. Nejen o tom přemejšlim. Prostě to tak bude.
"Happiness hit her like a train on a track
Coming towards her, stuck still no turning back
She hid around corners and she hid under beds
She killed it with kisses and from it she fled
With every bubble she sank with her drink
And washed it away down the kitchen sink"
Florence prostě ví. V tomhle životním období shledávám její texty na míru pasující.
Když už mluvíme o pasujícím, koupila jsem si dvě nový podprsenky. Krása! Ten luxus!
Žádné komentáře:
Okomentovat