Tak tak. Posouvám se kupředu. Jak jsem si kdysi myslela, že tenhle blog bude něco výjimečnýho, tak teď vidim, že... No vlastně ani nevim. Nezatracuju ho. Ale jdu od něj pryč. Nicméně jsem ráda, že tu mám zachycený zrovna tohle období života. Ale chci začít od znova, zodpovědněji, zčerstva, no prostě, moji milí dva pravidelní čtenáři (dík Nikol a tati :) ), zvu vás na:
zidle.blogspot.com
kde se mimo jiné dozvíte něco málo o metaforách se židlemi. A taky o tom, jak to se mnou bude dál. So long!
26. září 2010
24. září 2010
Bite me
... And let me die.
Ach jo. Fakt už nevim co by. Zase dva tejdny doma. Zase dva naprosto mínusově (to znamená že jsem si tim nicneděláním ještě zkazila charakter) produktivní tejdny, strávený ležením, s nohou nahoře, čuměním na televizi, jedením, žraním a žraním. A to bylo asi tak všechno. Abych se cejtila aspoň trochu dobře, trochu jsem se učila. Z důrazem na slovo trochu. Byla jsem v depce.
Co je vlastně morálka? ... Nevim, protože ji nemám. Ááách jo, tak to zní emo. Už ani podělanej literární talent nemám, natož téma, uspořádanou mysl, inteligenci, jasně vytýčený cíle, jistotu, zdraví, lásku. Co je to za život? Co je to za deprese. Brutální upřímnost už nefunguje - ani sama na sebe. MMusim se sebrat. Musim se odhodlat. Musim se sebou něco udělat. Musim se změnit. Spousta věcí co musim. Abych přežila, no. Vždycky jsem zastávala názor, že absolutní štěstí, nebo prostě šťastnej život, neni o absenci problémů, ale o jejich překonávání, bla bla. Vždycky jsem si myslela a všem se holedbala tim, že žiju celkově šťastnej život. Ignorance is bliss, a co bych za ty časy dala! To byly časy! To bylo dětství! Taková spousta promarněnejch šancí, o kterejch jsem ani nevěděla, nebo jsem se o ně prostě programově nezajímala! To byl ráj.
Nejhorší je, že už se ani necejtím povolaná se tu vykecávat.
Sartre mě dodělal. Boože. Končim. Doufám, že přijdou lepší časy. Časem.
Ach jo. Fakt už nevim co by. Zase dva tejdny doma. Zase dva naprosto mínusově (to znamená že jsem si tim nicneděláním ještě zkazila charakter) produktivní tejdny, strávený ležením, s nohou nahoře, čuměním na televizi, jedením, žraním a žraním. A to bylo asi tak všechno. Abych se cejtila aspoň trochu dobře, trochu jsem se učila. Z důrazem na slovo trochu. Byla jsem v depce.
Co je vlastně morálka? ... Nevim, protože ji nemám. Ááách jo, tak to zní emo. Už ani podělanej literární talent nemám, natož téma, uspořádanou mysl, inteligenci, jasně vytýčený cíle, jistotu, zdraví, lásku. Co je to za život? Co je to za deprese. Brutální upřímnost už nefunguje - ani sama na sebe. MMusim se sebrat. Musim se odhodlat. Musim se sebou něco udělat. Musim se změnit. Spousta věcí co musim. Abych přežila, no. Vždycky jsem zastávala názor, že absolutní štěstí, nebo prostě šťastnej život, neni o absenci problémů, ale o jejich překonávání, bla bla. Vždycky jsem si myslela a všem se holedbala tim, že žiju celkově šťastnej život. Ignorance is bliss, a co bych za ty časy dala! To byly časy! To bylo dětství! Taková spousta promarněnejch šancí, o kterejch jsem ani nevěděla, nebo jsem se o ně prostě programově nezajímala! To byl ráj.
Nejhorší je, že už se ani necejtím povolaná se tu vykecávat.
Sartre mě dodělal. Boože. Končim. Doufám, že přijdou lepší časy. Časem.
10. září 2010
Better, Baby
No jo, už je to lepší.
Jako.
Drsnost. Prostě to násilný odstřihnutí. Nevim, jestli muselo bejt úplně až TAK násilný a často se sebe ptám co by kdyby. Ale to je stejně jedno, protože to je kdyby.
No ale tak žiju. Asi teda. Jsem docela osamělá, pořád, stejská se mi po lidech, který znám a prostě po tom komfortu, kterej pro mě jejich společnost znamenala. Takový to, že se vlastně stýkám s lidma, který jsou v poho, ale oni neznají mě a já je, je vlastně docela vyčerpávající. S mýma Keplerákama si prostě oddychnu, nic neřešim, rodinný prostředí, bla bla.
Takový ty myšlenky typu že jsem mohla vstávat o hodinu pozdějš každej den, že jsem mohla bejt se všema, že jsem mohla chodit do Eurestu, že jsem mohla mít Cooka a Freda a dvě hodiny matiky tejdně a že jsem mohla bejt tam, kde to mám ráda a kde mě maj rádi, jsou nevyhnutelný. Prostě jsou. Herci vždycky vyprávěj o tom, že na to, aby se dokázali při hraní rozbrečet, tak si třeba vždycky něco vybavujou ze svýho života, prostě to mají nacvičený. Výše uvedený by tak mohlo fungovat. Ach jo, ten maturiťák, to bude katastrofa. Žádný mega líčení, to teda ne. Fakticky tam pravděpodobně zdechnu na žal.
Život jde dál.
Dneska je ten zápis nějakej normální, haha.
Jako.
Drsnost. Prostě to násilný odstřihnutí. Nevim, jestli muselo bejt úplně až TAK násilný a často se sebe ptám co by kdyby. Ale to je stejně jedno, protože to je kdyby.
No ale tak žiju. Asi teda. Jsem docela osamělá, pořád, stejská se mi po lidech, který znám a prostě po tom komfortu, kterej pro mě jejich společnost znamenala. Takový to, že se vlastně stýkám s lidma, který jsou v poho, ale oni neznají mě a já je, je vlastně docela vyčerpávající. S mýma Keplerákama si prostě oddychnu, nic neřešim, rodinný prostředí, bla bla.
Takový ty myšlenky typu že jsem mohla vstávat o hodinu pozdějš každej den, že jsem mohla bejt se všema, že jsem mohla chodit do Eurestu, že jsem mohla mít Cooka a Freda a dvě hodiny matiky tejdně a že jsem mohla bejt tam, kde to mám ráda a kde mě maj rádi, jsou nevyhnutelný. Prostě jsou. Herci vždycky vyprávěj o tom, že na to, aby se dokázali při hraní rozbrečet, tak si třeba vždycky něco vybavujou ze svýho života, prostě to mají nacvičený. Výše uvedený by tak mohlo fungovat. Ach jo, ten maturiťák, to bude katastrofa. Žádný mega líčení, to teda ne. Fakticky tam pravděpodobně zdechnu na žal.
Život jde dál.
Dneska je ten zápis nějakej normální, haha.
1. září 2010
Odcházení
...If I went and lost myself
Would you know where to find me?
Ať žije deprese. A životní změny. A okapy, který na mě díky nim nespadnou. Díky Péťo. Díky všichni za podporu.
A ono... to všechno bude dobrý. Jasně že bude. Jde jenom o to, že TEĎ je to hrozný. Poprvý za život snad fyzicky nedokážu žít budoucností, a na minulost myslet ani nejde, takže musim žít okamžikem.
Poznám spoustu novejch lidí a někam mě to posune, ale než se tak stane, tak lidi, který mám ráda, škola, kde jsem doma, bude na druhým konci Prahy, a já budu chodit po chodbách, kde nikoho neznám, a budu si řikat, kde jsem mohla bejt.
A můžu si za to sama a bla bla a dík gymnáziu Přípotoční, že mě přijali na minutu, ale teď se mi fakt chce jenom bulet. Zní to fakt emo, ale jsem hrozně sama.
Tak zas příště. Snad optimističtěji.
Would you know where to find me?
Ať žije deprese. A životní změny. A okapy, který na mě díky nim nespadnou. Díky Péťo. Díky všichni za podporu.
A ono... to všechno bude dobrý. Jasně že bude. Jde jenom o to, že TEĎ je to hrozný. Poprvý za život snad fyzicky nedokážu žít budoucností, a na minulost myslet ani nejde, takže musim žít okamžikem.
Poznám spoustu novejch lidí a někam mě to posune, ale než se tak stane, tak lidi, který mám ráda, škola, kde jsem doma, bude na druhým konci Prahy, a já budu chodit po chodbách, kde nikoho neznám, a budu si řikat, kde jsem mohla bejt.
A můžu si za to sama a bla bla a dík gymnáziu Přípotoční, že mě přijali na minutu, ale teď se mi fakt chce jenom bulet. Zní to fakt emo, ale jsem hrozně sama.
Tak zas příště. Snad optimističtěji.
16. srpna 2010
Black is the new Black
ÁÁááÁáá nákupy v sekáči.
Nejvíc.
Po depresi vyvolaný probíráním se módou devadesátek v masivní hale "Vše za 20", kde nebylo fakt NIC až na záclony, který se líbily mámě a měly na sobě domečky a mraky (!!), jsme se vydaly do - v míře možností - kultivovanější haly "40 - 180" a nakupovalyyy...
Joo, mám z toho dobrej pocit. Nezklamalo. Mám dobrý úlovky a narostlý sebevědomí. Do školy se těšim, což je prostě tak - budu mít za sebou reparát. Konečně uvedu do praxe svůj plán a všechna svoje předsevzetí.
A táta má zase práci.
A viděla jsem Shreka 4. Bylo to ve 3D a bolely mě trochu oči a bylo to krátký, ale docela hezký a dojemně rodinkový na konci... No prostě.
A přečetla jsem si znova Harryho Pottera 7 :D No co. Líbilo se mi to, fakt.
Prattchet píše novou knihu, ou jé!
Ou jé!
Akorát prázdniny úplně ne podle mýho gusta, co se stýkání se s lidma týče. Fakt jsem se neviděla skoro s nikym.
A taky vyhlašuju oficiální Nejoblíbenější jídlo:
mozzarella. S bazalkou. Omg.
Nejvíc.
Po depresi vyvolaný probíráním se módou devadesátek v masivní hale "Vše za 20", kde nebylo fakt NIC až na záclony, který se líbily mámě a měly na sobě domečky a mraky (!!), jsme se vydaly do - v míře možností - kultivovanější haly "40 - 180" a nakupovalyyy...
Joo, mám z toho dobrej pocit. Nezklamalo. Mám dobrý úlovky a narostlý sebevědomí. Do školy se těšim, což je prostě tak - budu mít za sebou reparát. Konečně uvedu do praxe svůj plán a všechna svoje předsevzetí.
A táta má zase práci.
A viděla jsem Shreka 4. Bylo to ve 3D a bolely mě trochu oči a bylo to krátký, ale docela hezký a dojemně rodinkový na konci... No prostě.
A přečetla jsem si znova Harryho Pottera 7 :D No co. Líbilo se mi to, fakt.
Prattchet píše novou knihu, ou jé!
Ou jé!
Akorát prázdniny úplně ne podle mýho gusta, co se stýkání se s lidma týče. Fakt jsem se neviděla skoro s nikym.
A taky vyhlašuju oficiální Nejoblíbenější jídlo:
mozzarella. S bazalkou. Omg.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)