No jo, už je to lepší.
Jako.
Drsnost. Prostě to násilný odstřihnutí. Nevim, jestli muselo bejt úplně až TAK násilný a často se sebe ptám co by kdyby. Ale to je stejně jedno, protože to je kdyby.
No ale tak žiju. Asi teda. Jsem docela osamělá, pořád, stejská se mi po lidech, který znám a prostě po tom komfortu, kterej pro mě jejich společnost znamenala. Takový to, že se vlastně stýkám s lidma, který jsou v poho, ale oni neznají mě a já je, je vlastně docela vyčerpávající. S mýma Keplerákama si prostě oddychnu, nic neřešim, rodinný prostředí, bla bla.
Takový ty myšlenky typu že jsem mohla vstávat o hodinu pozdějš každej den, že jsem mohla bejt se všema, že jsem mohla chodit do Eurestu, že jsem mohla mít Cooka a Freda a dvě hodiny matiky tejdně a že jsem mohla bejt tam, kde to mám ráda a kde mě maj rádi, jsou nevyhnutelný. Prostě jsou. Herci vždycky vyprávěj o tom, že na to, aby se dokázali při hraní rozbrečet, tak si třeba vždycky něco vybavujou ze svýho života, prostě to mají nacvičený. Výše uvedený by tak mohlo fungovat. Ach jo, ten maturiťák, to bude katastrofa. Žádný mega líčení, to teda ne. Fakticky tam pravděpodobně zdechnu na žal.
Život jde dál.
Dneska je ten zápis nějakej normální, haha.
Žádné komentáře:
Okomentovat