Bite me

... And let me die.

Ach jo. Fakt už nevim co by. Zase dva tejdny doma. Zase dva naprosto mínusově (to znamená že jsem si tim nicneděláním ještě zkazila charakter) produktivní tejdny, strávený ležením, s nohou nahoře, čuměním na televizi, jedením, žraním a žraním. A to bylo asi tak všechno. Abych se cejtila aspoň trochu dobře, trochu jsem se učila. Z důrazem na slovo trochu. Byla jsem v depce.

Co je vlastně morálka? ... Nevim, protože ji nemám. Ááách jo, tak to zní emo. Už ani podělanej literární talent nemám, natož téma, uspořádanou mysl, inteligenci, jasně vytýčený cíle, jistotu, zdraví, lásku. Co je to za život? Co je to za deprese. Brutální upřímnost už nefunguje - ani sama na sebe. MMusim se sebrat. Musim se odhodlat. Musim se sebou něco udělat. Musim se změnit. Spousta věcí co musim. Abych přežila, no. Vždycky jsem zastávala názor, že absolutní štěstí, nebo prostě šťastnej život, neni o absenci problémů, ale o jejich překonávání, bla bla. Vždycky jsem si myslela a všem se holedbala tim, že žiju celkově šťastnej život. Ignorance is bliss, a co bych za ty časy dala! To byly časy! To bylo dětství! Taková spousta promarněnejch šancí, o kterejch jsem ani nevěděla, nebo jsem se o ně prostě programově nezajímala! To byl ráj.

Nejhorší je, že už se ani necejtím povolaná se tu vykecávat.
Sartre mě dodělal. Boože. Končim. Doufám, že přijdou lepší časy. Časem.