Epiphany

Možná jsem našla svůj katalyzátor, něco, co mě přinutí se na věci dívat v trochu jiným světle.

Neni to ve mně. Pravděpodobně je to v lidech okolo mě. Dneska jsem se dozvěděla, že si o mně pár jedinců myslí, že všechny ty svoje nemoci simuluju. Neni to tak docela pravda, ale o to nejde.

Jako kdyby mě to konečně nakoplo. Člověk pořád čeká, že si něco uvědomí, že na něco přijde sám. Samozřejmě tak se dá čekat donekonečna. Žiju si ve svým malým světě jenom sama se sebou, nikdo do mě vlastně nevidí. Ale jakmile zjistim, že už to tak neni, že jsem nechráněná, že do mě někdo vidí, a co víc, že si někdo všiml, tak se hend něco změní. Najednou už nemám žádnou fasádu, za kterou se schovat. Už nemůžu spolíhat na to, co si o mně lidi myslej, protože to neni to, co chci aby si o mně mysleli. Jestli to dává smysl nevim. Co vim je, že se najednou některý věci staly reálnějšíma. Do něčeho se pustim. Vim to. Najednou to vim. Nejen o tom přemejšlim. Prostě to tak bude.


"Happiness hit her like a train on a track
Coming towards her, stuck still no turning back
She hid around corners and she hid under beds
She killed it with kisses and from it she fled
With every bubble she sank with her drink
And washed it away down the kitchen sink"


Florence prostě ví. V tomhle životním období shledávám její texty na míru pasující.

Když už mluvíme o pasujícím, koupila jsem si dvě nový podprsenky. Krása! Ten luxus!

Sama doma

Teda bez mámy.

Je v lázních, na měsíc.

Dneska jsem slavnostně zvládla svoji první pračku. Ale mám o sebe trochu obavy. Jsem doma den a něco, a už mám neučesaný vlasy a na sobě pánskou kostkovanou košili s dlouhejma rukávama a tepláky, který mi padaj, když mám v kapse... no, cokoliv.

Běží mi myčka a pračka najednou a já se cejtim jako pravá Žena v domácnosti.

Volá Babička 1. Zve nás na oběd a chce vědět, jak se máme.

"Babi, zvládla jsem svoji první pračku!

"No, to je hezký, holčičko... A všechno dobrý, jo? Vypla si vodu, aby jste se tam nevytopili?"

S mobilem u ucha jdu vypnout vodu a slibuju Babičce 1, že na Velikonoce určitě přijedem, i když o svejch schopnostech přinutit zbylou - pánskou - část rodiny, aby tu cestu absolvovala, pochybuju. I když vlastně... mohla bych jet sama. Bez nich.

Hm.

Pozdějš věšim prádlo a vyndavám nádobí z myčky. Máme tarif Rodina, takže si můžeme s mámou, tátou, Víťasem a Babičkou č. 2 volat neomezeně.

Babička 2 teda volá. Taky jí povídám o pračce a ubezpečuju, že na Velikonoce určitě přijedem. Jelikož se jedná o matku mojí matky, tak možná přijedu jenom já. Chlapci ať se třeba zadusej těstovinama a jinejma polotovarama.

Zatim je všechno OK. Velký nákupy budou nejdřív o víkendu, i když jsem, přiznám se, trochu zpanikařila, když jsem otevřela nový mlíko a bylo zkyslý a bylo tam dalších deset krabic nebo kolik. Další už byla v pohodě a tak jsem si udělala večerní kakao a šla řešit večeři (přes tejden studená).

Ayyayayy!

Tak jsem po třech týdnech byla včera v sedle. Je jaro a to mimo všeho pučícího a vonícího a zelenýho znamená i přebytek energie v těle mýho koně.

Takže byla veselice, troufám si říct skoro staročeská. Taková ta jak se poskakuje v krojích a juchá a běhá dokola. To všechno provozovala Irena (bez kroje) k velkému pobavení ostatních.

Já se taky tlemila, ale na druhou stranu jsem byla ráda že sedim v sedle a ne na po týdnu tepla překpvapivě znovu zasněžený zemi.

Bylo to hezký. Dlouho se nám nepoštěstilo jet ven s někym dalším, a teď nás bylo pět. Připomnělo mi to starý časy, takový ty časy těch třiceti dětí v klubu, každej den se nás tam sešlo nejmíň osm a hádali jsme se kdo je služebně starší (tím se klasicky poměřovala autorita), kdo má radši kterýho koně, a kdo bude nosit kýble z vodou, a kdo zametat, a kdo čistit a sedlat...

Bejvala to velká rivalita! Na vyjížďky se nejezdilo v míň než ve třech lidech, a pořád se bylo s kým poměřovat a hádat a tak podobně.

I když tyhlety jezdecký kluby byly tak trochu výdobytek minulýho režimu, tak na tom pořád bylo něco neskonale kouzelnýho. Vrcholem luxusu tenkrát byly rozdrbaný kožený čapsy (obalovalo to nohy od kolen dolů a vypadalo to cool) a sametová jezdecká čapka, která by teď neprošla ani těma nejnižšíma standardama EU.

Já měla cyklistickou helmu, tepláky a obyčekný zelený gumáky, v kterejch se mi pařila noha.

No prostě krásné časy to byly, a vlastní kůň bejval snem z kategorie neuskutečnitelnejch.


Dneska ráno mě po včerejšku bolí úplně všechno, takový ty svaly, co mě trápívaly po nekonečnejch hodinách na jízdárně když mi bylo deset - ramena, ruce a hlavně nohy!

A je to dobrej pocit! Něco jsem se naučila v sedle se udržim za každý situace a jsem na to docela hrdá. Když jsem teda v plným klusu nabrala větev o šíři mýho zápěstí asi tak centimetr pod oko, tak jsem chvíli myslela, že jsem dole, ale udržela jsem se! Hahá! Mám teď, pravda, epesní šrám přes půl tváře, ale stejně, udržela jsem se, hahá!

Měla za mnou přijet Dančuš, aby mě a Iru vyfotila, a prošvihla dva vlaky, takže jsme se spolu loudaly od nádraží a slunce už bylo téměř za kopcema. Obě jsme seznaly, že je tady nádherně a když se podiváš nahoru jenom na nebe, tak si skoro můžeš myslet, že je léto.

A pak jsme jely domu a já ve vlaku chytla hroznou škytku, která celou cestu domů nepřestávala a dneska ráno mám poprvé v životě namoženou bránici, nebo co je to ten sval, co tam při škytce přeskakuje.

Ááá dneska jdu k zubaři, neeee (trochu se bojim, zubař je eee)! Ale pak jedu do Ekváče (Equiservis, obchod pro Vás a Vašeho koně do Komořan si koupit nový rajtky! Ach, ten luxus! Po asi pěti letech nebudu jezdit ve starejch džínech a legínách. Koženej sed! Přilnavost v sedle! Obepínající střih! Mírně zeštíhlující černá barva!

Už aby bylo jaro doopravdy.

Countryside

Udělala jsem asi první životní rozhodnutí.

Zní to trochu divně. Ale není to nedosažitelný. Už mi to leží v hlavě dlouho, a teď, když už jsem třetím týdnem doma a nedělám NIC, to uzrálo.



Chci žít v přírodě.

Je to tak. Nic proti městu, ale co si mám co nalhávat. Z města je mi blbě, zvlášť teď; mám výhled na samý paneláky. Prostě potřebuju přírodu. Chci přírodu.

Všechny věci jako vzdálenost od doktorů, nákupních center a kadeřníků jsou mi jasný, ale bla bla. To se dá vyřešit.

Jsem si jistá, že taky chci pořádný vzdělání, takže to je na řadě první... Vejška, a pak se uvidí.

Nevidim ale důvod, proč bych nemohla dělat, co mě baví, bejt na místech, který mám ráda. Donedávna jsem žila v domnění, že musim mít nějakou super lukrativní práci, vydělávat spoustu peněz, zaměstnávat intelekt... Teda, intelekt chci zaměstnávat pořád, samozřejmě. Třeba ho využít při hledání způsobu jak financovat moje přání.


Filozofie je super věc, ale jenom do tý doby, než člověk zjistí, že víc přemejšlí, než žije. Mně například se to stává dost často. Vymyslim spoustu krásnejch věcí, ale za a) většinu z nich nerealizuju, nebo za b) pak na chvíli přemejšlet přestanu, a zjistim, že mi spousta věcí uniká.


Jo, a reálně hrozí možnost, že svůj pobyt doma dovršim na měsíc. Já už vážně chci jít do školy. Už si vážně rozvrhávám, jak seženu sešity a podobný věci, což už je docela co říct. O Irče ani nemluvě! Kdybych měla strávit ještě příští tejden doma s nohou nahoře (VŮBEC se to nelepší. Poslední tak dva dny spíš naopak), tak by to znamenalo, že už bych se fakt musela začít ŠPRTAT. A číst.

Protože tejden na to jsou jarní prázdniny.
Který budu trávit u Irči v Karlštejně, hooray!

Příroda!

Psychosomatika

Žiju v útlumu.

Už druhým tejdnem jsem doma a čeká mě ještě jeden. Došla jsem k závěru, že moje tělo chce, abych si něco uvědomila.

Nemůžu chodit. Virus, kterej se mi na týden nastěhoval do horních cest dýchacích a způsoboval, že jsem zněla jak větrák, se pak stáhl, jenom aby se přestěhoval do mojí kyčle. Nevěděla jsem, že je to vůbec možný, ale nemůžu chodit.

Takže už dva tejdny sedim doma, nevstávám dřív než v devět a vůbec se intelektuálně nevzdělávám. Asi si mám něco uvědomit. Ten útlum neni jen tak pro nic za nic. Ale ještě jsem na to nepřišla.

Mám odepsanou levou část těla, tak to možná znamená, že bych neměla tak používat levou hemisféru mozku. Nebo bych ji naopak měla začít používat - třeba je to paralelní.

Pravdou je, že jsem se včera dívala na hokej a viděla jsem se v nich! Celou dobu si mysleli že nemusej nic dělat, po prvnim gólu usli na vavřínech a až těsně před koncem se zase rozjeli - ale už bylo pozděěěě!

Buď to je všeobecná česká povaha, nebo fakt moc používám tu pravou hemisféru.



Přesně.