Moving On

Tak tak. Posouvám se kupředu. Jak jsem si kdysi myslela, že tenhle blog bude něco výjimečnýho, tak teď vidim, že... No vlastně ani nevim. Nezatracuju ho. Ale jdu od něj pryč. Nicméně jsem ráda, že tu mám zachycený zrovna tohle období života. Ale chci začít od znova, zodpovědněji, zčerstva, no prostě, moji milí dva pravidelní čtenáři (dík Nikol a tati :) ), zvu vás na:

zidle.blogspot.com

kde se mimo jiné dozvíte něco málo o metaforách se židlemi. A taky o tom, jak to se mnou bude dál. So long!

Bite me

... And let me die.

Ach jo. Fakt už nevim co by. Zase dva tejdny doma. Zase dva naprosto mínusově (to znamená že jsem si tim nicneděláním ještě zkazila charakter) produktivní tejdny, strávený ležením, s nohou nahoře, čuměním na televizi, jedením, žraním a žraním. A to bylo asi tak všechno. Abych se cejtila aspoň trochu dobře, trochu jsem se učila. Z důrazem na slovo trochu. Byla jsem v depce.

Co je vlastně morálka? ... Nevim, protože ji nemám. Ááách jo, tak to zní emo. Už ani podělanej literární talent nemám, natož téma, uspořádanou mysl, inteligenci, jasně vytýčený cíle, jistotu, zdraví, lásku. Co je to za život? Co je to za deprese. Brutální upřímnost už nefunguje - ani sama na sebe. MMusim se sebrat. Musim se odhodlat. Musim se sebou něco udělat. Musim se změnit. Spousta věcí co musim. Abych přežila, no. Vždycky jsem zastávala názor, že absolutní štěstí, nebo prostě šťastnej život, neni o absenci problémů, ale o jejich překonávání, bla bla. Vždycky jsem si myslela a všem se holedbala tim, že žiju celkově šťastnej život. Ignorance is bliss, a co bych za ty časy dala! To byly časy! To bylo dětství! Taková spousta promarněnejch šancí, o kterejch jsem ani nevěděla, nebo jsem se o ně prostě programově nezajímala! To byl ráj.

Nejhorší je, že už se ani necejtím povolaná se tu vykecávat.
Sartre mě dodělal. Boože. Končim. Doufám, že přijdou lepší časy. Časem.

Better, Baby

No jo, už je to lepší.

Jako.

Drsnost. Prostě to násilný odstřihnutí. Nevim, jestli muselo bejt úplně až TAK násilný a často se sebe ptám co by kdyby. Ale to je stejně jedno, protože to je kdyby.

No ale tak žiju. Asi teda. Jsem docela osamělá, pořád, stejská se mi po lidech, který znám a prostě po tom komfortu, kterej pro mě jejich společnost znamenala. Takový to, že se vlastně stýkám s lidma, který jsou v poho, ale oni neznají mě a já je, je vlastně docela vyčerpávající. S mýma Keplerákama si prostě oddychnu, nic neřešim, rodinný prostředí, bla bla.

Takový ty myšlenky typu že jsem mohla vstávat o hodinu pozdějš každej den, že jsem mohla bejt se všema, že jsem mohla chodit do Eurestu, že jsem mohla mít Cooka a Freda a dvě hodiny matiky tejdně a že jsem mohla bejt tam, kde to mám ráda a kde mě maj rádi, jsou nevyhnutelný. Prostě jsou. Herci vždycky vyprávěj o tom, že na to, aby se dokázali při hraní rozbrečet, tak si třeba vždycky něco vybavujou ze svýho života, prostě to mají nacvičený. Výše uvedený by tak mohlo fungovat. Ach jo, ten maturiťák, to bude katastrofa. Žádný mega líčení, to teda ne. Fakticky tam pravděpodobně zdechnu na žal.

Život jde dál.
Dneska je ten zápis nějakej normální, haha.

Odcházení

...If I went and lost myself
Would you know where to find me?

Ať žije deprese. A životní změny. A okapy, který na mě díky nim nespadnou. Díky Péťo. Díky všichni za podporu.

A ono... to všechno bude dobrý. Jasně že bude. Jde jenom o to, že TEĎ je to hrozný. Poprvý za život snad fyzicky nedokážu žít budoucností, a na minulost myslet ani nejde, takže musim žít okamžikem.

Poznám spoustu novejch lidí a někam mě to posune, ale než se tak stane, tak lidi, který mám ráda, škola, kde jsem doma, bude na druhým konci Prahy, a já budu chodit po chodbách, kde nikoho neznám, a budu si řikat, kde jsem mohla bejt.

A můžu si za to sama a bla bla a dík gymnáziu Přípotoční, že mě přijali na minutu, ale teď se mi fakt chce jenom bulet. Zní to fakt emo, ale jsem hrozně sama.

Tak zas příště. Snad optimističtěji.

Black is the new Black

ÁÁááÁáá nákupy v sekáči.

Nejvíc.

Po depresi vyvolaný probíráním se módou devadesátek v masivní hale "Vše za 20", kde nebylo fakt NIC až na záclony, který se líbily mámě a měly na sobě domečky a mraky (!!), jsme se vydaly do - v míře možností - kultivovanější haly "40 - 180" a nakupovalyyy...

Joo, mám z toho dobrej pocit. Nezklamalo. Mám dobrý úlovky a narostlý sebevědomí. Do školy se těšim, což je prostě tak - budu mít za sebou reparát. Konečně uvedu do praxe svůj plán a všechna svoje předsevzetí.

A táta má zase práci.

A viděla jsem Shreka 4. Bylo to ve 3D a bolely mě trochu oči a bylo to krátký, ale docela hezký a dojemně rodinkový na konci... No prostě.

A přečetla jsem si znova Harryho Pottera 7 :D No co. Líbilo se mi to, fakt.

Prattchet píše novou knihu, ou jé!

Ou jé!

Akorát prázdniny úplně ne podle mýho gusta, co se stýkání se s lidma týče. Fakt jsem se neviděla skoro s nikym.

A taky vyhlašuju oficiální Nejoblíbenější jídlo:





mozzarella. S bazalkou. Omg.

Tempest

There is tempest in my heart
O my muse when you aren't near
There is tempest in my heart
O my loved one, an idle fear.

My soul is crusted, rock and ice
After we say our last Goodbyes
My soul is crusted, rock and ice
O my loved one, such selfish lies.

As the rain starts falling, the thunder rolls
I search for solace in thy embrace
As the rain starts falling, the thunder rolls
I see resentment in thy face.

O why, my loved one, my muse, my light
Like the rock rejects the sea
O why, my loved one, my muse, my light
Do I feel I'm loosing thee?

There is tempest in my heart
O my muse when I see you near
There is tempest in my heart
O my loved one, an idle fear.

08072010

A quickie. Asi v patnácti minutách.

omggievsunshinenowpls

Really. Navalte slunce!

Nevim, normálně všem tvrdim, že déšť miluju, protože je to romantický/patetický/studený/inspirující/dekadentní/studený/hezký/snový/emo/fotogenický, tak přece jen platí, že čeho je moc, toho je až moc.

Nemám sice takovou depku jako včera, ale soustavnej downpour je prostě jenom hnusnej/pořád stejnej/absolutně neinspirující/zánět v krku automaticky vyvolávající/skličující. BleeEEaaARgh.

A povodně. Držim palce. Troubky prý zůstanou ušetřeny. To si asi někdo oddychl. Z nějakýho důvodu si John vyrážející mezi lid získal moje sympatie. Že je z lidu, mu nikdo upřít nemůže. Ale Zlatu Adamovskou mám radši, protože dabuje Meryl.

Co to zase kecám?

I'm a nigga, so what?

In case you're wondering, the title has absolutely nothing to do with what I'm about to say. Yeah, sometimes I just, you know, get weird.

Toskánsko vs. Praha. Dá se to vůbec srovnávat? Bleh. Asi ne. Tolik dobrejch jídel (a takový množství jídla) v pouhejch dvou týdnech už jsem dlouho neměla. Taky jsem polehávala, fotila, přečetla asi pět knih, cákala se u moře, musela spát v jiným pokoji protože rodiče chrápali nahlas, střídavě se hádala a nehádala s bráchou, sbírala cukry pro Dančuš, kreslila, vyhlížela inspiraci a něco, co bych si odvezla jako suvenýr, a netěšila se do Prahy.

Teď když jsem teda tady, jsem vlastně docela ráda že jsem tady. Chci bejt s lidma. Chci si vydělat peníze. Chci bejt s Iris. Chci udělat reparát z fyziky, což vypadá, že se mi povede. Chci pařííííít!!
První den jsem měla docela depku - jela jsem metrem a všude byli lidi a lidi a paneláky a beton a žádný pínie. Pokojíček byl bílej a hnusně odtažitej, nikde žádná kamenná dlažba nic... Spravila jsem si náladu v Karlštejně. Srpen uteče jak nic. Pak čtvrťák, kterej uteče jak nic. V lednu maturiťák únoru přihlášku na vejšku (??!!!?!!) a v květnu konec a už vidim jak si budu vyčítat, že jsem si tu školu neužila.

What can I say - I love you, Johannesi.



No dobrá, patetismu dosti milí hosti. Srpen si užiju. Doufám že: si vydělám peníze - opiju se aspoň jednou - seženu sedlo - udělám aspoň jeden nákup, kterej uspokojí moje estetický potřeby - se aspoň ještě trochu opálim - budu mít múzu stále na dohled - ve finále prolezu úspěšně do čtvrťáku, ve kterym vlastně nechci bejt, ale nedokážu si představit, že bych tam nebyla.

Moje sny jsou konkrétně docela malý a překvapivě svázaný s realitou. Kašlu na unikání z reality. Realita je dobrá. Realita je jediná realita, která je opravdu realitou. Chci bejt drsná a umět se s ní poprat, protože excelovat v nějaký virtuální realitě neni nic v porovnání s tím, ecelovat v týhle realitě. Kdo to umí?

Filozofický kecy už mě taky nuděj, takže:
Reality, here I come! aneb Realito, drž si klobouk ty mrcho!

DISCWORLD, bitches!!

Seriously, just... DISCWORLD.

I love it SO HARD. Have loved since I was, like, really little (twelve, I guess?). Anyhoo, I've read all of the thirtysomething books since then - some of them multiple times - and I must say it gets better and better. Geezus.

Today, I was just looking at all the collectibles and posters and badges and tote bags (!) you can get at the official web and it made me kinda sad, I'm such a huge fan and I don't own shit. So yeah, maybe I could start buying all the awesomeness :)

Also, yes, Discworld used to be this magical, all-good world, but it's gotten a little more etwined with our reality - I've learned some time ago that Terry Pratchett has suffered from Alzheimer's for years. He runs (supports? Dunno the details) this fund to help find the cure, yet he's a fierce supporter of legalizing euthanasia... It's all quite sad, 'cause everytime I think of Discworld now, I think of this... It used to represent something neverending for me...

Anyway, Mr Pratchett's goal has always been to create a world that would be able to live on its own, even after all the stories ended. He'd achieved that a long, long time ago, so I guess we don't have to be worried about the life on Discworld after he dies. I'm hoping a little, though, that he will write some kind of a 'last' book, to, you know, wrap it up... Then again, that's probably kinda stupid, what with all the talk about loose ends... The fact is, there are no loose ends in Discworld. For me, Terry kind of just picks the times from the life on it, when a 'noteworthy' story occurs, and lets it pretty much live on its own otherwise.
He is the ultimate narrator, because something tells me, that he doesn't have to 'make up' the stories. They just come to him, it's just something that naturally happens from time to time in the Discworld inside his head.

Also, no, I don't quite know why I've written this in English again. Good for me, anyway :)

Also, Big Bang? I know it backwards.

Ouch.

My eyes hurt.

On an unrelated topic, it's summer, finally! I wish to talk about responsibilities, and changes and wishes and adulthood, but hey, "My eyes hurt." just somehow fits the mood much better :D

Yes, I'm doing this in English today, and no, I'm not gonna say much today. I'm actually only writing here just to do that. Makes sense? Hope not.

Yeah, btw, I might have finally found my drawing style. Crazy, a little, but I like it! I'll probably post something in here, the way I see it.

And I've also made this picture folder called "My Men", in which I'm collecting the photos of The Handsome (from James Marco to Ed Norton, from Ralph Fiennes to Jeremy Irons]). It IS questionable and weird, but it gives me a sense of consent. Plus it's just pleasant to look at them from time to time.

Yes, I've been doing weird stuff lately. But at least I'm living.

And my mom and I are going to open a little bistro in our district's park. And THAT is going to be awesome.

Nahoře hovno, vespod duše! aneb Holan

Vladimír Holan. Nic o něm nevim, zejtra o něm mám referát, a Noc s Hamletem se mi líbila:

"Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách... I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje..."


"Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svojí paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest..."


"To vaše dění mnoho je a není,
však dění s bytím: zázrak k závidění!"


"V tom okamžiku otevřeným oknem zaslechl jsem,
jak noční metař na hromádku kupí
pomerančové kůrky s krevelem...
Nahoře hovno, vespod duše! napadlo mne.

-

No a to je Holan. Text je to komplikovanej a těžkej a kompozičně naprosto šílenej, ale vždycky když si člověk už už připadá, že se ztratí, se vynoří odnikud nějakej výraznej verš, nebo prostě něco, čemu rozumí, a je zase dobře. Občas je taky cítit lehká ironie, jako kdyby si chtěl Holan skrze všechny ty krásný slova trochu zanadávat...

A v pondělí dělám kontrolku z matiky a moje poetično je zhuštěný do jednoho večera. Musim dospět - a o tom příště.

Štěstí jako světonázor

"Happiness doesn't mean that everything is perfect. It means that you are able to look past the imperfections."

I mean, WHO would've thought?

No tak jsem šťastná no. Výše uvedené není nic než pravda stará jak Metuzalém a stejně mají lidi problém s tím si to připustit. Každej prostě hledá štěstí, říká se, že dokonalý štěstí neexistuje a podobný kecy. Ovšemže to říkají všichni, kteří se nedokážou spokojit s tím, co mají. Musim být fér, to je většina z nás. Je to taková lidská přirozenost, pořád po něčem bažit. Kdybychom nebažili, tak bychom nežili.

No, o čem chci asi mluvit. Momentálně mě trochu štve - nebo spíš unavuje - všechno to hledání duševna a transcendentálna a podobnejch kejd. Osobně se teď pohybuju v docela materiálním světě a myslim si, že je sakra důležitý vnímat ty materiální všci. Neřikám, že zkoumání věcí duševních nám nic nepřináší. Právě naopak. Ovšem, a to opakuju už potisícátý, se v tom člověk nesmí ztratit. Prostě nesmim přemejšlet tak moc, že mi uniká pravá podstata života, a to je život sám.

Alright, kiddos, I'm gonna drop some knowledge on ya. Život se musí žít. Proto žijeme. Žijeme proto, abychom se tim životem prodírali a řikali si "Sakra, tohle je nějaký divný. Tohle přece musí mít nějakej vyšší smysl!" a mezitím, aniž bychom si to až tak moc uvědomovali, žijeme. A to je ten smysl.

Dropped Knowledge No. 2 - ten "vyšší smysl" směle nazývám jenom biologickým pochodem, způsobem, jakým nás příroda chce udržet při zdravým rozumu - spousta lidí si klade zoufalý otázky typu "Proč tady jsme? Kam jdeme?" A aby se z nich nezbláznili, jsou naprogramovaný tak, aby celý svý životy pátrali po odpovědích, klidně nevědomě. Je to velmi chytře vymyšlený a neříkám, že je to něco špatnýho, koneckonců mnoho lidí se díky kvůli tomu nezbláznilo. No a taky třeba něco velkýho dokázali.

Se štěstím je to podobný. Celej život se snažíme najít "to pravý". Jenže ono neexistuje, teda rozhodně ne tak, jak si ho většina lidí představuje. Většina lidí vidí svět, ve kterým se problémy řeší samy, ve kterým dosáhnou vždy toho, co je pro ně nejlepší... Ovšem co si většina neuvědomí, proč prostě někdo říká "Tohle není štěstí.", je fakt, že problémy jsou život. Jejich řešením, stavěním se k nim čelem, se posouváme v životě dál, získáváme zkušenosti. Lidi si přejí, aby problémy zmizely. No can doozville, baby doll. Problémy tu budou vždycky. Aby se jich lidé zbavili, jsou schopní spousty věcí, jejich popíráním počínaje. Pravým uměním je ovšem řešit je. Je to podle mě - vlastní zkušenost - jeden z nejtěžších úkolů v životě, ale jakmile se to jednou člověk naučí, je za vodou. Pokuď ví, co řešením problémů získává, ví, jak žít. A od toho je už jen slepičí krok k tomu, dozvědět se, jak být šťastnej. Dropped Knowledge No. 3

No takže proč vlastně cítim potřebu tyhle všechny banální a nudný životní pravdy zaznamenat. Tak za prvé protože to jsou ty pravdy, no. A za druhé, protože jsem šťastná. Člověku se tak uleví, když si to uvědomí!! Napsat teď z fleku boldem že jsem zamilovaná se mi z nějakýho důvodu na rovinu nechce, tak to takhle okecávám, nicméně je to ve svý podstatě pravda. Do tý míry, do jaký můžu bejt zamilovaná do člověka, kterýho pouze obidvuju, když se náhodou potkáme na chodbě, haha, ale o tom až někdy jindy. No tak se mi prostě líbí. Nicméně, a to jsem si uvědomila až teď, díky němu žiju okamžikem. Divný, co? Pro mě trochu. Ale díky! Díky! Chudák ani neví, co mi dává :D DVa předešlý dny jsem teď prožila v tak povznesený náladě, jako už dlouho ne. problémy byly najednou tak malý! Život byl tak krásnej! Vzduch voněl! No prostě ano, naplnilo mě to. Nevim jak dlouho to vydrží, časem nevyhnutelně pravděpodobně dojde k tomu, že mozku dojde, že to neni správnej adept a přestane vylučovat všechny ty endorfiny, nicméně teď se na jejich vlně vezu celkem v klidu. Má to na mě dokonalý účinky! Normálně jsem kvůli němu už dvakrát cíleně nezatáhla školu! Prostě jsem si řekla "No jo, když tam nepůjdu, tak se s nim neuvidim!" Pak jsem se sama sobě tlemila, ale vždyť on mě vlastně donutil postavit se všem těm problémům, který jsem opět chtěla nějak obejít, čelem!

Zatím jsem teda neměla příležitost - čti neodhodlala se - mu poděkovat, a protože vidim, jak divně by to dopadlo, děkuju mu takhle. Asi o sobě chudák ani neví, že to je on, ale díky! Kromě toho, že mě uspokojuješ esteticky (ty ramena! :D), tak jsi mi taky umožnil začít se na svět dívat jinýma očima. Doufám, že mi to chvíli vydrží (tzn. Nezklam mě a nebuď debil! Usměj se na mě ještě někdy!)! Jsem šťastná!

Jděte mi všichni do háje .

Ale už.

Všechno mě štve a přesto se na ten podělanej upršenej nemilující svět usmívám, aby nebylo poznat, že mě všechno štve. Snažim se sama sebe přesvědčit, že je všechno oukeeeeeej, že je všechno suuuupeeeer, že prostě všechno zvládnu.

Zatim všechno zvládám. Ale jsem furt sama se sebou. Můžu si za to sama. Sama si můžu za to, jak na ostatní působim - že prostě nedávám najevo, že mám nějaký problémy, že prostě nevypadám, že potřebuju, aby se o mě někdo staral. Prostě kurňa. Jsem popudlivá. A potřebuju aby se o mě někdo staral! A jakmile si na něco postěžuju, tak je ze mě simulant nebo fňukal. Fňukal. Tyvole, to je slovo. Ovšem za to si můžu taky sama. Takže radši o svejch problémech nemluvim a je z toho posranej začarovanej kruh.

A do toho se kurva na svět musim usmívat a předstírat, že jsem cool a že je všechno ok, a že vůbec nejsem osamělá. A chci vypadat aspoň trochu holčičkovsky a snažim se teda neklít (i když někdy to fakt potřebuju) a nekouřim a nechlastám hnusný pití a prostě stejně mi to nejde, protože vypadám jak vypadám a můžu si za to sama. A ANO, jsem v depresi a všechno mě štve. Kdekdo je někým milován, nebo někoho miluje. Máma prej "Musíš se dívat okolo. Někdo, o kom ani nevíš-... bla bla BLA." To je všechno ale sakra krása. Ovšem okolo se můžu dívat dvacet čtyři hodin denně, můžu se točit jak na obrtlíku a vidim velký hovno. No jasně, možná je to pro to, že nechci. Jenže problém je v tom, že CHCI. No dobrý. Za tohle si za pár dní budu nadávat, takže pro Future mě - jdi do háje. Máš taky nárok bejt v depresi. No a na ten svět se asi usmívej dál, no. Vynáší to hovno, ale aspoň si můžeš řikat, že děláš něco dobře. V životě se snaž a nevzdávej to a všechno ber s humorem - lepší než nad věcma bulet a utápět se ve sračkách, jako se tak trochu topíš teď. Takže smiiiiile!

Jo, když jsem naštvaná, tak kleju jak námořník, a jo, za pár dní mi tohle bude připadat depresivní jak prdel, ale prostě proč to nezaznamenat? Zaznamenat se to musí. Tak. A jdu se zase tlemit jak debil a hrát si na něco, co fakt nejsem. Nebo jsem. Nebo chci bejt. A nechci bejt zároveň. A všechno je to jeden velkej podělanej galimatyáš.

Tak já vám nevim

Je jaro.

Hurááááá!!! Všechno je supeeeer. Byl Majáles. Byli jsme Superhrdinové!! projeli jsme to teda, o osm hlasů, což je trochu nedorozumění, vlastně to celý bylo jedno velký nedorozumění a my jsme teda jako vlastně VYHRÁLI. Ne, fakt, byli jsme nejlepší. Byl to tejden, na jehož oltář padly moje nervy, čtyři stovky a dvoje silonky. Takže by si člověk řekl, že to je teda fakt kurva škoda, že jsme do toho dali tolik, a vono hovno. Ale jak řikám, prakticky jsme to vyhráli, žejo.

No prostě, toť už za námi a do minulosti se neohlížet. Pak byly čarodky. Opila jsem se do svýho obvyklýho stavu motám-se-směju-se-a-všechno-si-pamatuju a byla to zábaváááá v kepleráckym stylu v parku v noci s bílym vínem a Wingem energy drinkem s vodkou. S Jančou jsme si řekly, že se teda jako s někym spustíme, což se opět nekonalo, haha. Pak byl víkend a já ze soboty na neděli spala skoro dvanáct hodin, že teda prej obnova organizmu.

Mám svojí vlastní Lolitu - notebook! v tom určitej luxus, prostě mít to v pokojíčku, bušit do toho ve škole, ááááach...

Tak já vám nevim. Píšu jsem jenom z obligátní potřeby něco vůbec napsat. Život žiju normální, víc si asi nemůžu moc přát... Blééé, a už nevim co psát. Mnohem víc času teď trávim mimo svou podělanou pokřivenou bujnou fanatzii, než v ní. Och, jaká úleva. Ne, fakt, věci mi neunikaj. Že by správná cesta?

Epiphany

Možná jsem našla svůj katalyzátor, něco, co mě přinutí se na věci dívat v trochu jiným světle.

Neni to ve mně. Pravděpodobně je to v lidech okolo mě. Dneska jsem se dozvěděla, že si o mně pár jedinců myslí, že všechny ty svoje nemoci simuluju. Neni to tak docela pravda, ale o to nejde.

Jako kdyby mě to konečně nakoplo. Člověk pořád čeká, že si něco uvědomí, že na něco přijde sám. Samozřejmě tak se dá čekat donekonečna. Žiju si ve svým malým světě jenom sama se sebou, nikdo do mě vlastně nevidí. Ale jakmile zjistim, že už to tak neni, že jsem nechráněná, že do mě někdo vidí, a co víc, že si někdo všiml, tak se hend něco změní. Najednou už nemám žádnou fasádu, za kterou se schovat. Už nemůžu spolíhat na to, co si o mně lidi myslej, protože to neni to, co chci aby si o mně mysleli. Jestli to dává smysl nevim. Co vim je, že se najednou některý věci staly reálnějšíma. Do něčeho se pustim. Vim to. Najednou to vim. Nejen o tom přemejšlim. Prostě to tak bude.


"Happiness hit her like a train on a track
Coming towards her, stuck still no turning back
She hid around corners and she hid under beds
She killed it with kisses and from it she fled
With every bubble she sank with her drink
And washed it away down the kitchen sink"


Florence prostě ví. V tomhle životním období shledávám její texty na míru pasující.

Když už mluvíme o pasujícím, koupila jsem si dvě nový podprsenky. Krása! Ten luxus!

Sama doma

Teda bez mámy.

Je v lázních, na měsíc.

Dneska jsem slavnostně zvládla svoji první pračku. Ale mám o sebe trochu obavy. Jsem doma den a něco, a už mám neučesaný vlasy a na sobě pánskou kostkovanou košili s dlouhejma rukávama a tepláky, který mi padaj, když mám v kapse... no, cokoliv.

Běží mi myčka a pračka najednou a já se cejtim jako pravá Žena v domácnosti.

Volá Babička 1. Zve nás na oběd a chce vědět, jak se máme.

"Babi, zvládla jsem svoji první pračku!

"No, to je hezký, holčičko... A všechno dobrý, jo? Vypla si vodu, aby jste se tam nevytopili?"

S mobilem u ucha jdu vypnout vodu a slibuju Babičce 1, že na Velikonoce určitě přijedem, i když o svejch schopnostech přinutit zbylou - pánskou - část rodiny, aby tu cestu absolvovala, pochybuju. I když vlastně... mohla bych jet sama. Bez nich.

Hm.

Pozdějš věšim prádlo a vyndavám nádobí z myčky. Máme tarif Rodina, takže si můžeme s mámou, tátou, Víťasem a Babičkou č. 2 volat neomezeně.

Babička 2 teda volá. Taky jí povídám o pračce a ubezpečuju, že na Velikonoce určitě přijedem. Jelikož se jedná o matku mojí matky, tak možná přijedu jenom já. Chlapci ať se třeba zadusej těstovinama a jinejma polotovarama.

Zatim je všechno OK. Velký nákupy budou nejdřív o víkendu, i když jsem, přiznám se, trochu zpanikařila, když jsem otevřela nový mlíko a bylo zkyslý a bylo tam dalších deset krabic nebo kolik. Další už byla v pohodě a tak jsem si udělala večerní kakao a šla řešit večeři (přes tejden studená).

Ayyayayy!

Tak jsem po třech týdnech byla včera v sedle. Je jaro a to mimo všeho pučícího a vonícího a zelenýho znamená i přebytek energie v těle mýho koně.

Takže byla veselice, troufám si říct skoro staročeská. Taková ta jak se poskakuje v krojích a juchá a běhá dokola. To všechno provozovala Irena (bez kroje) k velkému pobavení ostatních.

Já se taky tlemila, ale na druhou stranu jsem byla ráda že sedim v sedle a ne na po týdnu tepla překpvapivě znovu zasněžený zemi.

Bylo to hezký. Dlouho se nám nepoštěstilo jet ven s někym dalším, a teď nás bylo pět. Připomnělo mi to starý časy, takový ty časy těch třiceti dětí v klubu, každej den se nás tam sešlo nejmíň osm a hádali jsme se kdo je služebně starší (tím se klasicky poměřovala autorita), kdo má radši kterýho koně, a kdo bude nosit kýble z vodou, a kdo zametat, a kdo čistit a sedlat...

Bejvala to velká rivalita! Na vyjížďky se nejezdilo v míň než ve třech lidech, a pořád se bylo s kým poměřovat a hádat a tak podobně.

I když tyhlety jezdecký kluby byly tak trochu výdobytek minulýho režimu, tak na tom pořád bylo něco neskonale kouzelnýho. Vrcholem luxusu tenkrát byly rozdrbaný kožený čapsy (obalovalo to nohy od kolen dolů a vypadalo to cool) a sametová jezdecká čapka, která by teď neprošla ani těma nejnižšíma standardama EU.

Já měla cyklistickou helmu, tepláky a obyčekný zelený gumáky, v kterejch se mi pařila noha.

No prostě krásné časy to byly, a vlastní kůň bejval snem z kategorie neuskutečnitelnejch.


Dneska ráno mě po včerejšku bolí úplně všechno, takový ty svaly, co mě trápívaly po nekonečnejch hodinách na jízdárně když mi bylo deset - ramena, ruce a hlavně nohy!

A je to dobrej pocit! Něco jsem se naučila v sedle se udržim za každý situace a jsem na to docela hrdá. Když jsem teda v plným klusu nabrala větev o šíři mýho zápěstí asi tak centimetr pod oko, tak jsem chvíli myslela, že jsem dole, ale udržela jsem se! Hahá! Mám teď, pravda, epesní šrám přes půl tváře, ale stejně, udržela jsem se, hahá!

Měla za mnou přijet Dančuš, aby mě a Iru vyfotila, a prošvihla dva vlaky, takže jsme se spolu loudaly od nádraží a slunce už bylo téměř za kopcema. Obě jsme seznaly, že je tady nádherně a když se podiváš nahoru jenom na nebe, tak si skoro můžeš myslet, že je léto.

A pak jsme jely domu a já ve vlaku chytla hroznou škytku, která celou cestu domů nepřestávala a dneska ráno mám poprvé v životě namoženou bránici, nebo co je to ten sval, co tam při škytce přeskakuje.

Ááá dneska jdu k zubaři, neeee (trochu se bojim, zubař je eee)! Ale pak jedu do Ekváče (Equiservis, obchod pro Vás a Vašeho koně do Komořan si koupit nový rajtky! Ach, ten luxus! Po asi pěti letech nebudu jezdit ve starejch džínech a legínách. Koženej sed! Přilnavost v sedle! Obepínající střih! Mírně zeštíhlující černá barva!

Už aby bylo jaro doopravdy.

Countryside

Udělala jsem asi první životní rozhodnutí.

Zní to trochu divně. Ale není to nedosažitelný. Už mi to leží v hlavě dlouho, a teď, když už jsem třetím týdnem doma a nedělám NIC, to uzrálo.



Chci žít v přírodě.

Je to tak. Nic proti městu, ale co si mám co nalhávat. Z města je mi blbě, zvlášť teď; mám výhled na samý paneláky. Prostě potřebuju přírodu. Chci přírodu.

Všechny věci jako vzdálenost od doktorů, nákupních center a kadeřníků jsou mi jasný, ale bla bla. To se dá vyřešit.

Jsem si jistá, že taky chci pořádný vzdělání, takže to je na řadě první... Vejška, a pak se uvidí.

Nevidim ale důvod, proč bych nemohla dělat, co mě baví, bejt na místech, který mám ráda. Donedávna jsem žila v domnění, že musim mít nějakou super lukrativní práci, vydělávat spoustu peněz, zaměstnávat intelekt... Teda, intelekt chci zaměstnávat pořád, samozřejmě. Třeba ho využít při hledání způsobu jak financovat moje přání.


Filozofie je super věc, ale jenom do tý doby, než člověk zjistí, že víc přemejšlí, než žije. Mně například se to stává dost často. Vymyslim spoustu krásnejch věcí, ale za a) většinu z nich nerealizuju, nebo za b) pak na chvíli přemejšlet přestanu, a zjistim, že mi spousta věcí uniká.


Jo, a reálně hrozí možnost, že svůj pobyt doma dovršim na měsíc. Já už vážně chci jít do školy. Už si vážně rozvrhávám, jak seženu sešity a podobný věci, což už je docela co říct. O Irče ani nemluvě! Kdybych měla strávit ještě příští tejden doma s nohou nahoře (VŮBEC se to nelepší. Poslední tak dva dny spíš naopak), tak by to znamenalo, že už bych se fakt musela začít ŠPRTAT. A číst.

Protože tejden na to jsou jarní prázdniny.
Který budu trávit u Irči v Karlštejně, hooray!

Příroda!

Psychosomatika

Žiju v útlumu.

Už druhým tejdnem jsem doma a čeká mě ještě jeden. Došla jsem k závěru, že moje tělo chce, abych si něco uvědomila.

Nemůžu chodit. Virus, kterej se mi na týden nastěhoval do horních cest dýchacích a způsoboval, že jsem zněla jak větrák, se pak stáhl, jenom aby se přestěhoval do mojí kyčle. Nevěděla jsem, že je to vůbec možný, ale nemůžu chodit.

Takže už dva tejdny sedim doma, nevstávám dřív než v devět a vůbec se intelektuálně nevzdělávám. Asi si mám něco uvědomit. Ten útlum neni jen tak pro nic za nic. Ale ještě jsem na to nepřišla.

Mám odepsanou levou část těla, tak to možná znamená, že bych neměla tak používat levou hemisféru mozku. Nebo bych ji naopak měla začít používat - třeba je to paralelní.

Pravdou je, že jsem se včera dívala na hokej a viděla jsem se v nich! Celou dobu si mysleli že nemusej nic dělat, po prvnim gólu usli na vavřínech a až těsně před koncem se zase rozjeli - ale už bylo pozděěěě!

Buď to je všeobecná česká povaha, nebo fakt moc používám tu pravou hemisféru.



Přesně.

Na kost...

...promrzlá! jsem byla, když jsme se s Irčou brodily hodinu a půl sněhem, lesem... Ale krásný to bylo, to jo, a vlastně teda bych tu měla mluvit o něčem jinym.

Mám to za sebou. Teda léta, kdy jsem nemohla pít (legálně), řídit auto (legálně) a mohla si dělat co se mi zachtělo (a nenést za to zodpovědnost, alespoň ne právní). Je mi 18 a můžu pít (legálně), řídit auto (legálně) a dělat si co chci (ale musím za to nést zodpovědnost nejen morální, ale i právní, a nejlíp oboje).

Nevim no, moc se toho nezměnilo. Až na to, že jsem nedávno četla Respekt a přečetla jsem ho celej, zaujatě. Stárnu? Moudřím?

Uvidíme.

Jo, a taky mě niko nelíbá. Pořád. Ani múza. A strávila jsem první noc, od půlnoci do čtyř nebo tak, v Karlovkách. Zajímavej zážitek to byl ve více ohledech. Tak jednak jsem zjistila, že můžu nosit kozačky přes kalhoty a pořád se cítit seriózně. Potom jsem zjistila, že Chlapec je pořádnej pařmen. Občas jsem ani svejm očím nevěřila. Názor na něj jsem ale přehodnotila jenom hodně zlehka. Nakonec jsem zjistila, že Karlovky maj' svoje kouzlo. Duní to tam, v okruhu pěti metrů od tanečního parketu neni slyšet vlastního slova a dál pak tak každý druhý, ale všechny problémy někam mizej, zřejmě za dveře záchodu s fotkou Beyoncé a poigelitovanejma prkýnkama, nebo se prostě rozpouštěj' v chlastu.
A dostala jsem na příště volnou vstupenku, co platí pouze pro dívky. Zalichotilo mi to, což je trošku bizardní.

Blues

Tak máma je v nemocnici.

Včera v noci se jí zvýšil tlak a volali záchranku a nechali si jí tam. No a já jela v krásný nevědomosti v jednu domu z Nikoliný oslavy narozek, která byla krásná, dokonce jsem mámě psala a tohle, a teprv doma jsem zjistila že tam neni.

No tak se už od tý noci vznášim v prapodivným opojení, spala jsem asi pět hodin a teď mámě balim tašku... Na takový věci, jako je esej pro Freda nemám ani pomyšlení, chápejte.

A v sobotu má bejt oslava pro změnu mejch narozenin, a bůhví, jak to všechno dopadne.

Neni mi moc dobře, ani do zpěvu, necejtim se vůbec na nic, natož na to, vejst domácnost. Jo a taky volat tetě a babičkám (pořád ještě doufám, že se to vyvrbí a v sobotu bude už máma doma. Ale tlak se jí zatim nesnižuje.)

Mr Jekyll, Mr Hyde a plesnivá mandarinka

Tak, a svátky jsou za náma. Uběhlo to jako nic a pan Hyde se opět začal pomalu probírat k životu. Abychom si rozuměli... Nejsem schizofrenní. Aspoň myslim, no.

No, a dneska večer jsem si vyklízela tašku a něco jsem uviděla. Bylo to... zelený. Sáhla jsem teda na to.

Bylo to zelený a kluzký.

Byla to mandarinka.

Když ji táta (podlehla jsem krátkýmu záchvatu znechucení) z tašky vytáhl, vznesl se krásnej zelenej oblak.

A já pak stála v pokojíčku a hubicí vysavače jsem kroužila spirály ve vzduchu před sebou, protože se všude okolo vznášej póry a neni to žádná legrace, takováhle plíseň...

Náhodou to bylo docela poetický a napadlo mě, že to je docela dobrá alegorie co se mýho řešení problémů týče - zapomenu je někde zahrabaný, dokuď nezplesnivěj. A pak je po nějaký době najdou a jsou zelený a nebezpečný. A kluzký. A smrděj.

Za tohle ovšem očividně může pan Hyde. To je ten, kterej si problémy nepřipouští a nechává je hnít. A hnít. Takže jsem ho protentokrát zakopala a nechala Jekylla ať vygruntuje celej pokojíček - vyluxoval, převlíkl povlečení, uklidil stůl a připravil do školy.

Uvidíme v dnech příštích. Zejtra do školy. Dekadentní představa, taková hořkosladká.